Po náročné cestě z Plzně a výjezdu na Mangart jsme měli s bráchou hned na první celý den ve Slovinsku naplánovaný výšlap na Triglav. Cíl zněl jasně – co nejvýš. SPOILER ALERT: na vrchol to sice nestačilo, i tak jsme si pěkně mákli.

Triglav je hora v Julských Alpách v Triglavském národním parku. S výškou 2 864 m. n. m. se patří mezi nejvyšší horu ve Slovinsku. Symbol Triglavu se objevuje také na slovinské vlajce.

Od rána na plné pecky

Já mezi spáče rozhodně nepatřím a když jde o bráchu, na aktivní dovolené mu brzké vstávání nedělá problémy. Po snídani chvíli po šesté jsme zabalili pár věci a v 7 už jsme seděli v autě s cílem u obce Trenta. Nečekal jsem, že z kempu pojedeme horským průsmykem, ale stalo se. Vršič Pass stál za to.

Už předem jsme věděli, že na vrchol Triglavu se za jeden den nedojde. Netrénovaný jedinec skončí po dvou kilometrech, trénovaný vyjde na vrchol a pravděpodobně se nestihne vrátit. A že my jsme byli trénovaní!

Zabalte si rozumně!

Naším předpokládaným cílem byla horská chata Koča na Doliču – asi 6 hodin chůze.

Když jsme vyrážli, batoh mi přišel vcelku lehký. Po 200 metrech se to rázem změnilo. Tady vám dám radu – když jdete na vysokohorskou túru, neberte si k těm 3 litrům vody, balíčkům jídla a mikiny s bundou nic jiného – rozhodně ne foťák, tři objektivy, 4 baterky, blesk a nabíječku na baterie. Ono se to pronese. 🙂

Nahoru na horu

Už u auta se terén začal nepříjemně zvedat a asi po 500 metrech zjišťujeme, že k našemu obědu – Adventure menu – by to chtělo vzít nějaký příbor. Zpět k autu a zase nahoru. Po kilometru chůze začínáme znovu.

První asi dva kilometry (z druhého pokusu) cesty ubíhají docela rychle – sice jsme šli pořád do kopce, ale bylo příjemné ráno, my byli plni sil a díky poloběhu jsme se dokázali zahřát. Cesta nás vedla necelé dvě hodiny údolím, stromy začaly mizet pod námi a z relativně široké cesty jsme přešli na nesmyslně úzkou cestičku ohraničenou z jedné stránky skálou, z druhé pádem několik set metrů do údolí.

Nevěříte? Věřte.

Oběd, finish a pádíme dolu

Po nějakých 4 hodinách cesty a skoro 1 200 metrech převýšení jsme došli k naší mezi-zastávce – Zavetišce Humin (Rifugio Gamora). Rozpadlá kamenná chaloupka byla pro oběd z pytlíku naprosto ideální.

Za 15 minut jsme si pochutnávali na Kuře Korma a Jelením Ragú.

Jak jsme stoupali, Koča na Doliču se nám každým krokem vzdalovala. Po obědě jsme si byli jisti nejen tím, že nedojdeme na vrchol, ale také že cesta k plánovanému cíli by byla naše poslední.

Vydali jsme se kolem místa “Jolanda” zpět k autu. Sestup ubíhal úplně v jiném tempu, než výstup nahoru. Dost nepříjemné bylo podkluzování nohou na štěrku a písku na cestě, kde nás od pádu dělil necelý metr. Cestu zpět jsme zvládli o víc než hodinu rychleji, než tu výšlapovou část.

Osvěžení v potoku

Jak já, tak brácha, nemáme moc rádi vodu. Po převýšení celkem téměř 2 400 metrů na délce 16 km (7 hodin cesty) se nám ale místní potůček Zadnjica zalíbil – alespoň na osvěžení nohou, říkáme si. 

Po kolena jsme skočili do vody – asi na dvě vteřiny. Horský potok měl sotva 8 stupňů. Strašný. 😀

Osvěžení jsme zkusili ještě asi dvakrát – tím se nám podařilo zahubit všechny ryby po proudu; došli jsme k autu, nasedli a přes serpentiny pokračovali za vysněným odpočinkem do kempu.

Večeře v kempu

Večer se nesl v pohodové atmosféře klidného kempu Špik. Dva metry od stanu jsme rozpálili gril s kuřecím masem a telecími klobáskami.

Zasloužená večeře po takovém výkonu.

Kam dál po Slovinsku?